Senzorická adaptace a

V tomto videu budeme mluvit o něčem, co nazýváme senzorická adaptace. Senzorická adaptace. Jak už sám název napovídá, senzorická adaptace je změna citlivosti vnímání vůči určitému podnětu. Podíváme se na několik různých příkladů senzorické adaptace. Prvním příkladem je první náš smysl, podíváme se na sluch, sluchový smysl. Takže pojďme na sluch. Jak je možné, že můžeme jít na rockový koncert a celý si ho poslechnout a následně odejít a stále být schopen něco slyšet? Jak je možné, že se nám neprotrhnou bubínky v důsledku toho skutečně hlasitého zvuku? Jedna z možností, jak se adaptovat na velmi hlasité zvuky je pomocí drobného svalu ve vnitřním uchu. Tento sval ve vnitřním uchu se kontrahuje vždy, když slyšíme hlasitý zvuk. V důsledku jeho kontrakce dochází k ztlumení vibrací procházejících do vnitřního ucha. Tlumením velmi hlasitých zvuků pomáhá chránit ušní bubínky před prasknutím. Tím napomáhá chránit vnitřní ucho před poškozením. Trvá to několik sekund, než tlumení začne. Proto to nefunguje na skutečně nečekané velmi hlasité zvuky jako výstřel nebo palba. Když vystřelí puška, zvuk se objeví náhle a rychle. Sval pak nemá čas se stáhnout a chránit vaše ucho. Vážně vás to může poranit, když uslyšíte výstřel v blízkosti vašeho ucha, právě v důsledku neschopnosti tohoto svalu rychle se stáhnout. Další smysl, na který se velmi spoléháme a který má schopnost se přizpůsobit, je hmat. Asi jste si všimli, že když ponoříte vaše ruce do velmi studené vody, cítíte ze začátku velký chlad, ale po čase vám voda přestane připadat tak studená. Důvodem je to, že vaše senzorické nervy v ruce, které odpovídají na změnu teploty, se ihned, jakmile začnou pálit, saturují. Přestanou tak moc pálit vzruchy. Váš hmat, vaše schopnost vnímat teplotu se přizpůsobí. Další smysl, který je schopen přizpůsobit se, je čich. Umíme zachytit velmi nízké koncentrace chemických látek ve vzduchu, např. parfémy. Nevím, jestli jste to někdy zažili, ale když si na sebe stříknete kolínskou nebo parfém, nejprve ji cítíte intenzivně. Po čase zapomenete, že ji máte na sobě. To je proto, že se senzorické receptory ve vašem uchu desenzitizují. Ztratí schopnost odpovídat na přítomnost těchto molekul. Tohle se děje také s vaším hmatem, receptory pro teplotu se desenzitizují. Máme dalších pár smyslů, které jsou - které se mohou měnit a adaptovat se na změny v intenzitě stimulu. Jeden z těchto smyslů je propriorecepce ("polohocit"). O tomhle jsme mluvili v dřívějším videu, ale také udržování rovnováhy, vědomí sama sebe, povědomí o tom, kde v prostoru se nacházíte. Jeden z experimentů, které provedly, byla změna vnímání propriorecepce, kdy nasadili osobě brýle. Představte si osobu. Tady jsou její oči. Nasadili jí brýle. Tyto brýle pak veškeré vnímání zrakem zkreslily. Buď vše převrátily nohama vzhůru nebo scénu naklonily o několik stupňů. Vnímání světa kolem se pak změnilo. To, co viděli, nebylo to, nač byli zvyklí. Po uplynutí jisté doby byl jejich mozek schopen se adaptovat. Pokud se jednalo o scénu obrácenou vzhůru nohama, pak po čase došlo k jejímu vrácení do správné orientace. Tento typ senzorické adaptace může nastat tedy i pro vaši propriorecepci. Další ze smyslů, který je schopen se adaptovat, je zrak. Ve všech předchozích případech jsme mluvili o downregulaci, tlumení. Co se týká sluchu, když slyšíme velmi intenzivní zvuk, sval v uchu se kontrahuje a naše schopnost vnímat zvuk je utlumena. To samé se děje s hmatem. Po čase je vaše schopnost pociťovat určité věci, cítit tlak, vnímat teplotu je utlumena. To samé platí pro čich a propriorecepci. Zrak může být také utlumen i upregulován, posílen. Můžeme zaznamenat utlumení i posílení. Kdy je potřeba zrak utlumit? Představte si, že venku je velmi jasno. Pokud je venku skutečně velmi jasno, do oka vstupuje velké množství světla. Kdyby jste měli ještě k tomu skutečně velmi rozšířené zorničky, představme si, že tohle jsou vaše zorničky a že jsou velmi rozšířené. Zornička propouští velké množství světla. Dokonce by mohlo dojít k poškození sítnice. Jedna z adaptací na nadměrný jas, jíž je oko schopno, je zúžení zorniček. Zorničky se zmenší. Z této velikosti se například smrští na tuhle. V podstatě tak omezí množství světla dopadajícího na oční pozadí. Další adaptací na velmi jasné světlo, kterou má vaše oko k dispozici, je změna citlivosti tyčinek a čípků. Vytvořil jsem na toto téma celou řadu videí, kde mluvím o tyčinkách a čípcích. Tyčinky a čípky v sítnici jsou schopné se přizpůsobit tím, že se desenzitizují. To znamená, že v průběhu času ztratí citlivost na světlo. Kombinace zúžení zorniček a desenzitizace tyčinek a čípků uvnitř vašeho oka vede k utlumení schopnosti vnímat světlo. Co se stane ve tmě? V tmavém prostředí chybí zdroj světla. Nakreslím sem jen omezené množství vstupujícího světla. To, co by se mělo stát, je přesným opakem předchozího. Pokud byly vaše zorničky ze začátku zúžené, bylo by vhodné, aby došlo k jejich rozšíření, aby do zadní části oka vstupovalo více světla. Navíc ještě tyčinky i čípky začnou syntetizovat světlocitlivé molekuly. Zvýší se počet světlocitlivých molekul. Zároveň se stanou více citlivé na světlo. To vede ke zvýšení celkové citlivosti na světlo.