David, Liktoři přinášející Brutovi mrtvoly jeho synů, 1789 Jacques-Louis David, olej na plátně, 3.23 x 4.22m (Musée du Louvre, Paris) Hovoří: Dr. Beth Harris a Dr. Steven Zucker

Nacházíme se v Muzeu Louvre a díváme se na obraz Jacques-Louise Davida, "Liktoři přinášejí Brutovi mrtvoly jeho synů". Je to jeden z mých oblíbených obrazů od Davida a vznikl ve stejném roce jako Velká francouzská revoluce - 1789. A krásně se váže svým tématem k revolučním postojům. Brutus vedl povstání proti římským vládcům, mluvíme o antickém Římě. Brutus zjistil, že jeho synové se dopustili zrady ve snaze dosadit monarchii zpátky na trůn. Brutus je soudil a rozhodl se pro výjimečné řešení, a to takové, že pro zradu odsoudil a vynesl nad svou vlastní rodinou rozsudek smrti. Tím stát nadřadil své vlastní rodině, svým vlastním pocitům, svým vlastním potřebám. A to je námět, který vidíme na obraze "Přísaha Horatiů". Vítězství rozumu, důvodu a snaha být ctnostný nad vlastními pocity a osobními prioritami. Ale tento obraz také vyjadřuje cenu, která se za tento postoj platí. Není to slepé vlastenectví, je v tom opravdový emocionální náboj a cena, která se za to platí. Tragický moment. Brutus sedí ve stínu, pod římskou sochou a v ruce drží svůj rozsudek. s nohama skříženýma pod sebou, se zdviženou rukou je zjevně zamýšlen, je otočen zády k tělu svého syna, který je nesen za jeho zády, zatímco jeho žena a děti, kteří tvoří druhou polovinu kompozice vystupují plně osvětleni, zakrývají si oči a omdlévají. Nemohou uvěřit tomu, co Brutus udělal. Brutus sedí tiše, klidný, rezignovaný, navzdory hluboké tragédii kterou žena a děti na druhé straně obrazu jasně projektují ve svých emocích. Toto v mnoha ohledech reflektuje myšlenky a emoce během Revoluce a to, že pouze muži jsou způsobilí obětovat se pro stát, že pouze muži jsou opravdovými občany, protože jen muži se umí povznést nad své emoce a své osobní zájmy a uvažovat o vyšších hodnotách. Onen stoicismus rezonuje také velmi výrazně v architektuře prostoru. Díváme se na poměrně komplexní klasicistické prostředí. Dveře, sloupy osekané až k jádru řecké architektury. Jsou však zjemněny zejména v místech, kde se nacházejí ženy, a to tak, že jsou pokryty kusem látky, měkkého materiálu... Je to obraz, který je založený na Davidově zkoumání klasické architektury, klasických interiérů. I postavy samotné jsou připodobněny sochám antického Řecka a Říma. Způsob, jakým látka přiléhá k jejich tělům, význam anatomie je zde naprosto jasný pro srozumitelnost prostoru, srozumitelnost linií. Barvy jsou utlumeny, ale přichází světlo, které velice výrazně osvětluje postavy. Vidíme dramatická, silná gesta, a máte pravdu, je tam obětování a ctnost, ale zároveň i jejich děsivá emocionální cena, ne jen pro Brutovu rodinu, ale i po něho samotného. A přijde mi fascinující, že tato malba byla vytvořena přímo v roce revoluce protože se zdá, že promlouvá k ctnostem, které byly pro Revoluci potřebné. Myšlenka obětování se pro vyšší dobro, myšlenka, že revoluce přináší ideály rovnosti před zákonem. A tak přestože Brutus je vůdce, nehodlá omlouvat své syny. Revoluce se bohužel obrátila zpátky, proti jeho synům. Jedná se o jakýsi nástin toho, co bude následovat. V tomto případě máme excesy Robespierra a jiných. Kteří se také od ctností vyjádřených v této rané Davidově práci odvrátili. V určitém tragickém smyslu tato malba předpovídá kolaps a selhání revoluce.