Venuše, 4. stol. př.n.l. Římská kopie Venuše podle Praxitelova řeckého originálu ze 4. stol. př. n. l. od neznámého sochaře. [175-200 n. l.]. Hovoří: Beth Harris, Francesca Tronchin a Steven Zucker.

(hraje hudba) Nácházíme se v uměleckém muzeu Getty Villa v Malibu, společně s Francescou Tronchini a Beth Harrisovou Já jsem Stephen Zucker a jdeme se podívat na nádhernou římskou sochu - tedy, tak trochu římskou. Ano, svým způsobem římskou. Vlastně bych to nazvala římskou reprodukcí řeckého díla. Výraz reprodukce je obzvlášť ožehavý - o tom můžeme mluvit později. Ale obecně řečeno, Římané byli naprosto posedlí řeckým uměním. No, stejně jako já. Jako my všichni. Římané vytvořili mnoho kopií děl řeckého sochařství stejně jako řeckých maleb, na která přidávali vlastní vylepšení. Někdy je dokonce upravovali. Takže ve svém smyslu se přímo o reprodukce nejedná. Jasně nám hodně vypovídají o Řecích v konkrétním období. Ale neříká nám to také něco málo o Římanech? Samozřejmě. Při pohledu na druhy řeckých uměleckých děl, které Římané reprodukovali, toho můžeme hodně říct o jejich vkusu. A vypadá to, že je tu hned několik měřítek kopírování a reprodukování pro tuto chvíli zůstaňme u sochařství. Jednou z motivací k reprodukci soch byla například sláva originálu, že s ní byla spojená nějaká nechvalná proslulost. Nebo pokud byl autor originálu nějak významný. A dílo, na které se tu díváme, opravdu zahrnuje obě dvě kritéria. Obě dvě. Rozhodně. Zaprvé, původním sochařem byl Praxiteles, který tvořil ve 4. stol. př.n.l. A reprodukce, na kterou se tu díváme, pochází asi z konce 2. stol. n.l. Tento rozdíl 600 let napovídá, že originál musel být něčím významný, pokud se o 400, 500, 600 let později stále vytvářejí jeho kopie. Tak jako si můžete v Louvru koupit mnoho věcí s Monou Lisou, o 500 let později. Takže originál byl v životní velikosti? Ano, byl. Rozhodně. Asi jeden metr? Je to vysoké asi metr a soudě dle výšky a tématu sochy, o které můžeme říct, že se jedná o zobrazení Venuše, protějšku řecké Afrodity, bohyně lásky. Takže soudě dle tématu, rozměrů, materiálu můžeme soudit, že socha byla v domě. Takže nebyla v chrámu. Bylo to opravdu něco, s čím bychom měli mít více osobní vztah? Důvěrnější socha? Určitě. Sloužila i k dokoraci? Měla náboženský význam, vzhledem k tomu, že se jedná o bohyni? No, pokud se jedná o vyobrazení a byla by umístěna v domě, poté byla dekorací. Ale měla i určitý význam, téměř stejný, jako když ukazujeme přátelům fotky z cest. Toto jsme viděli na cestě do Paříže, a podobně. Myslím, že jednalo jak o něco dekorativního, tak i praktického způsobem, zdůrazňujícím domýšlivost majitele domu, ukazující své sochařské znalosti. Za pomocí sbírky uměleckých děl. Umění takhle funguje pořád. Ó, určitě. Napadají mě historici umění sledující knihy vystavené ve svých obývácích, je to další podobný druh domýšlivosti. Přesně tak. Takže tato socha se časem změnila. Díváme se na tento dokonale čistý, bílý mramor. A mramor je krásný, jemný materiál, který je průsvitný. Tlumeně září skoro jako pleť. Ale je tohle styl, který měla socha původně reprezentovat? Ne, a jak můžeme při pohledu zblízka vidět, v záhybech látky, kolem jejích očí, díky čelence, je zde několik stop po barvě. A toto je důležitá informace o starověkém umění. Vše, co na soše dnes opravdu obdivujeme, je její krásná, bílá křehkost. To všechno mělo v době antiky nějakou barvu. Nejsem si tak jistá, co se týče těla této nahé Afrodity. Ale, určitě látka a vlasy, - byly pomalovány technikou tzv. enkaustiky, při níž se užívalo barevného pigmentu rozpuštěného ve včelím vosku. A i díky tomu, má soška zmíněnou třpytící vlastnost. Je tu ještě pár dalších věcí, které zde oproti originálu chybí. Nejen, že postrádáme originální barvu, ale také její oči, které byly nejspíš vykládané nějakým materiálem. Pravděpodobně sklem, kamenem, kostí. Existuje mnoho variant, čím oči vyložit. Pravděpodobně, tam byly nějaké šperky, ne? Určitě, to byla třetí věc, co jsem chtěla zmínit. Můžeme si všimnout, že má propíchnuté uši. Takže si můžeme představit možná nějaké malé, volně visící náušnice. Tak by vypadala mnohem živěji než vypadá dnes. Rozhodně. A pokud jste někdy četli nějaké ze starověkých výpovědí, starověké popisy o sochařství, obecně najdeme mnoho případů, kdy si Římané i Řekové mysleli, že by mohly přijít k životu. Existují také příběhy o sochách, které byly uvázány k podstavcům, aby nemohly odejít z kaplí. Takže proč vždy Venuše vychází z koupele a předstírá cudnost? Myslím, že abychom to zjistili, musíme si říct proč byla tato socha v antice tak důležitá. Ale ta póza, ve které je - s jednou paží, jednou rukou zvedající látku, kterou měla přehozenou nádobu s vodou dole u u své nohy, s pravou rukou přes spodní část svého těla, zastiňující genitálie, ale ve skutečnosti stahuje náš upřený pohled přímo na ně. Rozhodně druh falešné cudnosti. Ale, je to Afrodita, měla by být sexy. Nevadí jí, že se tam díváme. Na druhou stranu bohyně jako Artemis by byla zděšena. Nemohu ani pomyslet na nahou Artemis v antice. A pokud si správně vzpomínám, potrestala několik lidí za pouhý pohled na ni. Ale ne Venuše. Ne Venuše. Ale abych řekla něco málo o příběhu původní sošky Afrodity sochaře Praxitela ze 4. století. V té době byl Praxiteles pověřen obyvateli ostrova Kos, blízko pobřeží západního Turecka. Řekli mu: "Potřebujeme sochu Afrodity pro náš chrám." A Praxiteles odpověděl: "Bez problémů." Ve skutečnosti, vytvořil sošky dvě. Jednu celou oblečenou, a poté tuto, jako druhou variantu. Dnes, díváme-li se zejména na starověké nebo renesanční umění, jsme na nahotu v umění zvyklí. 4. st. př. n. l. bylo něco zcela jiného. Nahá ženská bohyně v životní velikosti byla zcela unikátní. Stejně tomu bylo u obyvatel z ostrova Kos, když viděli nahou a oblečenou verzi. Přemohl je jejich smysl pro slušnost a řekli: "Chceme tu oblečenou." Nahá Afrodita byla příliš radikální. A tak nahá Afrodita putovala do města Knidos na západním břehu dnešního Turecka. Na druhou stranu přes moře od Kosu. Zajímavým poznatkem je, že máme mnoho popisů od lidí cestující na toto místo, aby spatřili Praxitelovu nahou Afroditu. Existují spousty a spousty reprodukcí této sochy včetně té, na kterou se tu díváme. Nemáme tušení, jak vypadala oblečená Afrodita. Jaké překvapení. Jé. To nám myslím o řeckém a římském umění cestování ale také nás vypovědělo mnoho. Rozhodně. Ano, změnilo se málo. To je báječné. Opravdu jsi tuto sochu pro nás oživila. Díky. (hraje hudba)