Východní a západní štíty Afaina chrámu Trojúhelníkové štíty antického chrámu byly vyplněny sochami - tématem byla Trójská válka. [490-480 př. n. l., mramor, umístění: Glyptothek, Mnichov]. Hovoří: Beth Harris a Steven Zucker.

Nacházíme se v glyptotéce v Mnichově, ve výjimečném muzeu věnovanému starožitnostem antického Řecka a Říma. A to vše jen díky princi Ludvíku Bavorskému, který na počátku 19. století prohlásil, že chce pořídit sbírku antických soch, protože jak uvedl: "Také musíme mít v Mnichově to, co je v Římě známo jako muzeum". Tehdy muzeum ani nebylo běžně používané slovo, myšlenka veřejně přístupné sbírky se právě dostávala na povrch světa v Británii, Francii a tady v Německu a Ludvík se nadchnul pro Mnichov. Napsal: "Proměním Mnichov na město umění tak, aby nikdo nemohl tvrdit, že zná Německo, aniž by přitom navštívil Mnichov". Umění bylo způsob, jak umístit město na mapu, hovořilo o jeho kulturní nadřazenosti a Ludvík shromáždil fantastickou sbírku. Právě se díváme na jeden z velkých pokladů muzea - sochy ze štítu chrámu Afaii na ostrově Aegina, ležícího jen kousek od břehu Řecka. Ostrov je viditelný z Atén, tak blízko Řecké pevniny se nachází. Neměli bychom říkat štít, ale štíty. Pojďme si o nich říct více. Na řeckém chrámu, představte si Parthenon, to byla dlouhá konstrukce s lomenicí na obou koncích, umístěná nad kolonádou. Na obou krátkých stranách chrámu je nízký trojúhelník, jehož prostory bývaly vyplněny sochami. Chrám Afaii byl opatřen štítem na východní a západní straně, na jeho krátkých stranách. Sochy umístěné na těchto štítech objevilo na počátku 19. století několik německých architektů, když prováděli průzkum ruin chrámu, pak byly dány do dražby a Ludvíka nadmíru potěšilo, že je získal pro své muzeum. Štítové sochy nebyly vyrobeny ve stejném období, o to víc jsou zajímavější, protože nám pomáhají sledovat vývoj řeckého sochařství. Západní štít je starší a domníváme se, že tyto sochy byly vytesány v době, kdy byl chrám postaven, tedy kolem roku 490 př. Kr. Východní strana je mladší a zajímavé je, že starší západní sochy jsou vytesány v archaickém stylu, ale sochy z východního štítu mají charakteristické rysy stylu klasického. Dalo by se říci, že sochy na východním štítu zažívaly počátky klasického stylu, právě docházelo k jeho zrodu. Tématem obou štítů byla Trojská válka, válka mezi Trojany a Řeky. Dnes je to válka skutečně bájná, ale víme o ní, protože je tématem Homérovy slavné epické básně Ilias a pak několik hrdinů trojské války pocházelo z ostrova Aegina, proto dává smysl, že se objevila na štítu. Začněme prohlídkou soch na západním štítu. Prostor štítu, který zaplňují sochy, má trochu nepraktický tvar. Je hrozně nepraktický, protože má obtížně zaplnitelnitelné tyto dvě úzké oblasti trojúhelníku a jeden ze způsobů, jak to můžete vyřešit je použít snížené postavy. Opravdu, jako by sochy musely protančit pod tyčí, klesají níže a níže směrem ke krajům. Avšak v tomto případě byl sochař vskutku vynalézavý a vymyslel báječné řešení. V samém středu štítu, na východní i západní straně, stojí postava vznešená, se zrakem upřeným do krajiny, bohyně Athéna. Athéna byla známa jako bohyně války a moudrosti. Na západním štítu Athéna drží novodobé kopí, které má představovat oštěp, původně vyrobený snad ze dřeva, pravděpodobněji však z bronzu nebo jiného kovu. Když se podíváme na Athénu, její postava vypadá typicky archaicky. Stojí k nám čelem, je poněkud strnulá, docela symetrická a lineární. Má typicky archaický úsměv, který ji oprošťuje od emocí, od každodenního světa. Vypadá jako nadpřirozená bohyně. Po obou stranách stojící Athény jsou dva válečníci, pohybují se směrem od ní. Vlastně dělají výpad kopím. Štít jednoho je k nám obrácen lícem, štít druhého je otočený rubem, odvrací jej od nás, ale oba posouvají náš pohled svými směry s opravdovou energií a rychlostí a oba jsou samozřejmě nepatrně snížení, mají ohnutá kolena tak, aby se vešli pod svažující se štít. Po obou stranách těchto postav vidíme klečící lukostřelce. Střelce vlevo lze identifikovat jako Parise, přilbu má uvázanou vzadu, vahou klečí na jednom koleni a na patě. Luk mu chybí, ale je na něm zřetelný pohyb paže, který naznačuje, že se chystal vystřelit šíp. Za ním kráčí bojovník se zbraní, útočí na jiného válečníka, ten padá k zemi. Podívejte se na složitost skupinky těchto tří postav, jak se překrývají, je z nich cítit energie, dynamika, což je dost neobvyklé pro toto archaické období. A pak ve vzdáleném levém rohu zapadá další zraněná postava do prostoru koutu. Zaměřme se na chvíli na zraněného válečníka umístěného v pravé části západního štítu. Upadl dozadu, sedí na levém boku, opírá se o levý loket a jeho pravá ruka vypadá, že svírá nebo se snad snaží odstranit oštěp, který jej zasáhl. Dobrá, na chvíli vás přeruším, protože opravdu nevypadá, že je v poloze zraněného bojovníka. Má ohnuté koleno, překřížené přes levou nohu, podepírá se levou paží a pravý loket má v dost nešikovné poloze. Tato postava opravdu nepůsobí důvěryhodně pokud jde o to, co má představovat, tedy vytažení šípu ze svého těla. Máte pravdu, musí trpět ohromnou bolestiví, šíp by ho pravděpodobně zabil a přesto, podívejte se na jeho tvář, stále si zachovává ten archaický úsměv. Pro nás všechny je důležité si zapamatovat, že účelem výjevu není naturalismus. Snahou není zprostředkovat ztělesněné pocity, jde o vysoce stylizovanou, velice schématickou stavbu a postava je spíše symbolem padlého bojovníka v Trojské válce než skutečnou postavou. Jeden historik umění přirovnal tuto postavu k malbě na vázy, na kterých se pokoušeli napřímit trupy tak, abyste je mohli vidět v plné muskulatuře zepředu. Nejde o snahu o naturalismus, ale o vyjevení těla. Stejný historik umění přirovnal tuto postavu k ležícímu kúrosovi a přesně tak vypadá. Je jako převrácená postava stojícího kúrose. Tolik se liší od toho, co se nalézá na východním štítu, datovaném jen o desetiletí nebo dvě později, na němž jsou patrné začátky klasického stylu. Pojďme se na něj podívat. Východní štít je na levé straně mnohem hůře dochovaný, ale postava padlého bojovníka je v dobrém stavu a velmi odlišná od toho, co jsme viděli na starší archaické západní fasádě. Ačkoli bojovník má stále trochu archaický úsměv, vše ostatní na postavení jeho těla vypovídá o tom, že postava je zraněná a umírá. Můžete vidět jak drží v pravé ruce meč, ale také se snaží postavit na nohy, avšak nevypadá, že by byl schopen to zvládnout. Levou ruku má stále připoutanou ke štítu a zdá se, že se snaží udržet rovnováhu jen okamžik předtím, než se štít převrátí a spadne. Proto působí, že se ve stejnou dobu staví na nohy, ale také padá, spouští své tělo a umírá. Dívá se na zem, jeho tělo je vyspělejší než těla ostatních bojovníků, ztvárnění je více naturalistické. Je vidět původ v klasické tradici. V archaickém období jsou viditelné silné rozdíly mezi svaly a jednotlivými částmi těla, svaly sotva popisují části těla a zde jeden sval přechází do druhého, až je skoro cítit kůži pokrývající stavbu kostry. Opravdu, před chvíli jste řekla, že archaická socha není nic než soubor symbolů. A tady jako by umělec pozoroval lidské tělo a přemýšlel, jaké pro bojovníka musí být upadnout. Namísto značně nepřirozeného umístění jedné nohy přes druhou, a místo zvednutého loktu přechází pravá paže postavy přes trup. Nepokouší se odhalit celé tělo natočením směrem k nám tak, jako u archaického bojovníka. Podívejte se na trup. Podívejte se na svaly na nohou, lidské tělo je ztvárněno mnohem složitěji ve složitější póze. Stejně jako na západním štítu i na východním stojí uprostřed postava, opět Athéna. Napravo od Athény nejsou sochy tolik poškozené. Bojovník dělající výpad, ztvárněný také na západním štítu, probodává muže, kterému upadla helma, štít mu padá z ruky a kymácí se, ztratil rovnováhu. Vypadá jako by měl spadnout. Víme, že ztratil helmu, protože mladík nacházející se za ním vypadá, že se mu snaží pomoci a běží k němu. Drží úlomek, o němž víme, že byl původně jeho přilbou. Svým tělem vytváří při prudkém pohybu diagonálu, takže se krásně vejde do trojúhelníkového prostoru štítu a za ním je další střelec, přesně takový jakého jsme viděli na západním štítu. Archeologové se domnívají, že tento střelec je vlastně ten, který zasáhl zraněného bojovníka na opačné straně, o kterém jsme hovořili před chvílí. Úžasně se nám na východním štítu sjednocují činnosti jednotlivých postav. Příběh je mnohem komplikovanější, ačkoli je vyprávěn stejný scénář. Svaly jsou mnohem složitější, je věnována větší pozornost lidskému prožitku a to nás nutí ptát se co se změnilo. Uplynulo jen pár let mezi štíty, přesto jsou tak rozdílné.Tuto otázku si historici umění kladou vždy, když se díváme na umělecká díla, která od sebe dělí nepříliš dlouhé období. V tomto případě, co se stalo s kulturními hodnotami antického Řecka, že to vedlo k tak odlišnému zobrazování lidské postavy. Dříve byli Řekové hluboce ovlivněni velkolepými egyptskými sochami. Stále můžete v archaickém stylu cítit egyptskou stopu, ale teď je v něm sebeuvědomění. Toto jsou postavy v pohybu, které téměř vyjadřují lidské pocity, lidský výraz a lidský prožitek a jsou tak rozdílné od představy symbolického zobrazování, které bylo vytvářeno v raném řeckém umění. V klasickém období se vyskytují postavy, u nichž můžeme předpokládat, že jsou částí příběhu, příběhu ve kterém s nimi soucítíme a máme pro ně pochopení, když je pozorujeme. Toto je okamžik v historii antického Řecka, kdy Řekové právě v bitvě porazili Peršany. Epické vítězství pro řeckou kulturu, při kterém se mnoho řeckých městských států sjednotilo, aby porazili společného nepřítele - Peršany. Častý nepřítel, jenž měl zvítězit, Peršané měli vyhrát. Měli mnohem větší armádu a Řekové to věděli. Fakt, že vyhráli jim naznačil, že existuje ve vesmíru řád. Nyní je cítit, že svět není místo, které se řídí svévolně podle zákonů bohů, ale je místem, jenž lidská mysl dokáže rozumem pochopit. Řekové nesou tímto poznáním větší břímě. Jsou teď odpovědní za svou vlastní společnost, už nejsou částí náhodného řádu, jsou součástí řádu, který skutečně vytvořili. Historici umění spatřují v tomto historickém okamžiku původ klasického stylu. Jsme povinni, i teď ve 21. století, zkusit se vžít do antických Řeků, i když je to nemožný úkol, porozumět těmto uměleckým dílům z jejich úhlu pohledu a je velice důležité si připomenout, že tyto sochy byly nabarvené, stejně jako všechny řecké sochy, jasnými barvami. Tím se zcela ničí naše představy o řeckém umění. Když se řekne řecké umění, vybaví se nám původní, oslnivé, bílé, mramorové povrchy a ony přitom byly křiklavé! Byly žluté! Byly modré! Zelené! Historici umění a archeologové provedli vědecké analýzy těchto soch a nalezli stopy pozůstatku pigmentů, z nichž určili dosti přesně minimálně červenou a modrou barvu z některých geometrických vzorů. Představa, že všechny barvy jsou zpět je otřesná. Nabarveny byly nejen postavy, ale také architektonický prostor, do něhož byly sochy umístěny. Na některé sochy nepohlížíme stejně jako staří Řekové. Tyto byly především umístěny venku, v otevřeném prostoru, byly vyvýšeny na štítu, na ostrově. Barva je činila snáze viditelnými a my se je snažíme vměstnat do stínu architektury. Existoval na nich ještě další prvek, který si můžeme představit. Tyto postavy nedržely jen předměty, které se ztratily, držely kromě oštěpů, luků a šípů i jiné kousky kovodělné práce, které se nedochovaly. Měly vlasy, občas přes čelo něco jako ofinu a také kadeře podél tváří. V tomto případě byly vyrobeny z olova a lze vidět kousky zbytků olova, která na sobě stále mají a proto přesně víme, kde byly z kamene vytesány, což myslím pomohlo vytvořit sochy ne jako předměty z jednoho kusu kamene tak, jak je vidíme, ale jako mnohem složitější postavy, které jsou v interakci se svým architektonickým prostředím. Nezapomínejme také, že jsou v chrámech, v místech náboženských uctívání, v domovech bohů a ústřední postavou východního a západního štítu je bohyně Athéna. Samozřejmě řecká představa bohů a bohyň je úplně odlišná od naši dnešní křesťanské tradice. To vše jsou důležité aspekty, které bychom měli vzít v úvahu, když si prohlížíme řecké sochy v muzeích. ♪ (hudba) ♪