Starověké umění
Přihlásit se
Starověké umění (46/52) · 8:32

Pantheon Kruhový chrám původně zasvědcený všem bohům a od roku 609 n. l. zasvědcený Panně Marii. [cca 120 n. l., umístění: Řím]. Hovoří: Beth Harris a Steven Zucker.

Navazuje na Úvod do teorie umění.
Právě se nacházíme na náměstí Piazza před chrámem Pantheon. Pantheon je nejlépe dochovanou památkou antického Říma. A přesto působí dojmem věkovitosti. Podívejte se, jak jeho zvětralý povrch odhaluje historii. Byl napadán. Jeho původní bronzové kování bylo vyrváno. Podívejte na to množství jamek, například na čelním štítu, které vypráví o tom, k čemu všemu Pantheon sloužil. Původně byl chrámem Bohů. Poté byl vysvěcen a přeměněn na kostel. Nyní je nepochybně hlavní turistickou atrakcí. Je to budova s nesmírně spletitou historií. Můžeš to vidět na celém jejím zevnějšku. Nyní ji vnímáme odlišným způsobem, než se na ni dívali lidé ve starověku. Ve skutečnosti stojíme o mnoho stop výše, než bychom bývali stáli ve starověku. Nadmořská výška Říma postupně rostla v důsledku vrstvení dějinných pozůstatků. Kdysi bylo nutné do portika Pantheonu vystoupat. Nyní vlastně klouzáme z kopce. A prostor před Pantheonem byl lemován sloupořadím. Toto sloupořadí a další budovy, které Pantheon původně obklopovaly, zakrývaly jeho válcovitý tvar, a tak bychom viděli pouze toto tradiční chrámové průčelí. Přesně, vypadalo by to velmi povědomě. A skutečné překvapení přišlo, když jsi se přiblížil k jeho prahu. Musím ti říct, že jsem se úplně zamiloval do těchto masivních sloupů. Stojí na těchto obrovských mramorových patkách. Zdvíhají se celistvé, bez kanelur či píšťal. Jsou zakončeny těmito masivními fragmenty, které byly původně mramorovými korintskými hlavicemi. Jde o monolity, jsou z jednoho kusu kamene. Narozdíl od řeckých sloupů byly tyto sloupy z jednoho kusu, nebyly dělené. Byly dováženy z Egypta, což bylo symbolem Římské moci nad většinou Středomoří za císaře Hadriána, který tuto budovu také nechal postavit. Tak pojďme dovnitř, přes portikus, skrz ty masivní bronzové dveře. Právě jsme prošli přísně pravidelným portikem a před námi se otevře vnitřní prostor v celé své kruhovité rozlehlosti. Šířka a výška budovy zcela vyplňují můj výhled a je v jistém smyslu výrazem vymezení hranic mého vnímání. Narozdíl od baziliky jde o kruhovou budovu, to znamená, že má centrální bod, ze kterého vybíhá do všech stran. Na této budově je fascinující, že se nejedná o tradiční radiální kompozici, která by měla střed na podlaze. Její centrální bod, ohnisko, je umístěno v poloviční výšce osy vnitřního prostoru. Je dost velká a geometricky přesná na to, aby se do ní vešla dokonalá koule. A jakmile vkročíš dovnitř, všimneš si, že je zde jakási posedlost kruhy, obdélníky, čtverci a dalšími dokonalými geometrickými tvary. Struktura budovy se zaměřuje na ideální pravidelnost. Ale také vymezuje naše místo mezi vší tou pravidelností. Prožitek z pobytu v tomto prostoru není v žádném smyslu statický. Ne, ve skutečnosti je opravdu dynamický. A jednou z příčin je, že když se díváme nahoru nad sloupy, můžeme vidět, jak jsou krásně zarovnány s frontony malých falešných oken přímo nad nimi. Tyto prvky však nejsou zarovnány s kupolí. To je pravda, neladí s kazetami, které můžeme vidět v kupoli. Vytváří to dojem, že kruhové zdi, které celou kupoli podpírají, stojí nezavísle na ní a skoro to vypadá, jakoby se kupole mohla otáčet. Tento složitý vizuální vztah mezi kupolí a dekorativními strukturami ve válci nám připomíná, že skutečná nosná struktura závisí na betonové zdi, a nikoli na dekorativních sloupech, které můžeme vidět v interiéru. Přesně, je zde masivní, silný válec betonu, který podpírá kupoli. Protože kupole tlačí dolů a do stran, museli římští architekti přemýšlet o tom, jak podepřít celou její váhu a tlak. A jeden ze způsobů, jak toho docílit, jsou silné betonové zdi válce. Jak víš, Římané velmi zdokonalili beton. A na této budově je vidět, jaké možnosti tím vznikly. Jde o tvarování prostoru. Vzhledem k tomu, že beton dovoloval kontinuitu, mohly být zdi stavěny plynule vzhůru za pomoci dřevěného bednění, které bylo poté odstraněno. Prostor tak mohl být otevřený, což by za použití sloupu a překladu nebylo nikdy možné. Takže beton byl pokládán na dřevěné bednění nebo vléván do dřevěných forem a mohl být tvarován tak, jak by to pomocí sloupů a překladů nikdy nebylo možné. To vše umožnilo postavit tento obrovský nepřerušovaný prostor. Chodíme v něm a cítíme se svobodně. Byla nám dána nesmírná svoboda v tom, jak se zde pohybujeme a jak jej vnímáme. Díky použití betonu Římany se ujala myšlenka, že architektura může být něčím, co utváří a přetváří prostor, a že by mohla mít odlišný vztah k divákovi. To je úžasné, dokonce i dnes v 21. století. Císař Hadrian, pod jehož vedením byla tato budova postavena, tuto budovu očividně miloval a také v ní rád přijímal hosty. Dokážeme si ho představit v tom zadním výklenku přímo naproti vstupu. Domníváme se, že Pantheon původně obsahoval sochy bohů a zbožněných císařů. Opravdu šlo o božství. Docházelo zde k setkání pozemské a nebeské sféry. A v jistém smyslu také o lidské vnímání. Podívej, jak je ten povrch bohatě zdobený. Ve starověku jí bylo mnohem více, kazety tehdy pravděpodobně obsahovaly zlacené růže. Když se podíváme kolem sebe, vidíme barevný mramor. Můžeme vidět fialové, oranžové a modré odstíny. Připomeňmě, že tento mramor je dovezen ze všech koutů římské říše. Takže jde o skutečné vyjádření Hadrianovy moci a bohatství. Jeho říše byla schopna dosáhnout na vzácné materiály z celého světa. Patrně nejvíce vzrušujícím prvkem tohoto prostoru je okulus, který jakoby vzdoroval logickému myšlení. Jak může být uprostřed té kupole díra? To nedává žádný smysl. Je to jediné světlo, které do tohoto prostoru vniká, s vyjímkou několika světlíků v odlehlých zákoutích a samozřejmě také mřížoví nad dvěřmi a dveří samotných. Je tam jen jedno velké okno. A jeden z mých studentů se mě před lety zeptal, zda je zasklené. Samozřejmě, že odpověď zní “ne”. Když prší, tak podlaha zvlhne. Dokonale kruhový okulus – dokonale kruhová kupole. Okulus je rozhodující v otázce, kterou jsi připomenula před chvílí. Tato budova jistým způsobem odráží pohyby nebes. Sluneční světlo proniká dovnitř a pohybuje se tímto prostorem. Promítá často velmi ostrý kruh na kupoli a pohybuje se přes podlahu budovy současně s pohybem slunce po obloze, až se nakonec dostane na opačnou stranu kupole. A tak celá budova funguje jako svého druhu sluneční hodiny. Zviditelňuje nám pohyb nebes a nechává jej projevit zde na zemi. Mluvili jsme o této budově jako o velké památce starověkého světa. Ale byla obdivována a také kopírována i za Renesance. Skutečně je možná tou nejvlivnější budovou nejen renesanční architektury, ale také moderní éry. Vzpomeňme všechny ty architekty, kteří se na tuto budovu odkazují. Dívám se dolů na podlahu a na geometrii, o které jsi mluvila – ty kruhy a čtverce – a přemýšlím o chodníku před Guggenheimovým muzeem na Páté Avenue v New Yorku. Skutečně, jak jednou poznáš Pantheon, potom vidíš kopie jeho částí kdekoliv. To je pravda. Zejména kupole je možná nejnapodobovanějším prvkem, zvláště v souvislosti s okulem. Můžeš ji vidět například v Národní galerii ve Washingtonu. Můžeš ji vidět skoro ve všech neo-klasicistických budovách v Evropě a v Severní Americe. Ještě před odchodem bych rád uctil památku Rafaela, který je tu pohřbený.
video