Veristické mužské portréty Mramorové busty veristicky, tzn. realisticky a pravdivě, zachycují tváře privilegovaných římský občanů. [1. stol. př. n. l., mramor, umístění: Vatikánská muzea, Řím]. Hovoří: Beth Harris a Steven Zucker.

Dříve, než v Římě začal vládnout císař, spravovala jej republika, tedy senát. Jakási rada starších. Byli to obecně starší muži, kteří pocházeli z privilegovaných římských rodin. Přemýšlíme-li o lidech, kteří měli v Římské republice nějvětší výsady, o těch nejmocnějších, byli to starší muži. Byli váženi právě pro svůj věk a z něj plynoucí zkušenosti. A proto nacházíme v rámci tohoto období republiky – a zvlástě v období pozdní republiky – plastiky, v nichž se sochař skutečně snažil zachytit opravdový dojem stáří a životních zkušeností. Jeden z příkladů veristického portrétu z období velmi pozdní republiky se nachází ve Vatikánu. Bylo to ještě předtím, než Julius Ceasar začal s procesem restrukturalizace republiky v císařství. O těchto plastikách mluvíme jako o "veristických" podobiznách. Pochází to z latinského slova "verus", což znamená pravda. Máme tedy za to, že jsou velmi pravdivé. Je však možné, že je tu i jistá nadsázka onoho dojmu zkušenosti, moudrosti a věku. Tady vidíme hlavu muže, která nakonec možná pochází z mnohem větší sochy. Vidíme, že jeho hlava je kryta tógou, což svědčí o tom, že se účatnil nějakého druhu obřadu. Jeho oči vyjadřují obavu. Všimněte si rtů, jak jsou úzké a pevně sevřené. Je to vážnost, úctyhodnost, jakýsi druh autority zrozený z kvalit tváře, na niž se díváme. Když se podíváme na tuto polici se šesti či osmi bystami, tato tvář vyniká. Je to skutečně odlišné od tradice, která byla rozvinuta během císařství. Augustus se stal prvním římských císařem a vybudoval tradici, která se odvolává na starověké Řecko, a sice na tendenci idealizovat lidský obličej a lidské tělo, kterou zde spatřujeme. Tento druh realistických podobizen bude později reprezentovat vznešené republikánské ideály. Zajímavé je, že v pozdějších vypodobeních císařů vidíme, že se nechávali do menší či větší míry idealizovat. Když se nechali zpodobnit realističtěji, oživují tím ctnosti starověké Římské republiky. Pokud se více idealizovali, upomínají tak na tradici starověkého Řecka. Jinými slovy, šlo o velice záměrný soubor atributů, symbolů, z něhož jste mohli více či méně čerpat. Byl to vizuální jazyk. Je to velmi zajímavé, obzvlášť když se zamyslíte nad způsobem, jakým sami sebe prezentujeme dnes. Když otevřete časopis, spatříte mladé modelky, které jsou ideální, prostě dokonalé. Starší lidé v naší vizuální kultuře nestojí na prvním místě. Starověcí Římané to však, alespoň v určité době, vnímali jinak.