Dáma z Auxerre Pohřební socha ženy známá jako "Dáma z Auxerre". [650-625 př. n. l., vápenec, vysoká 75 cm, umístění: Louvre, Paříž]. Hovoří: Beth Harris a Steven Zucker.

(hraje klavír) Jsme v Louvru a díváme se na ranou řeckou sochu. Vlastně spíš figurku, má jen asi 60 centimetrů. Často se jí říká Dáma z Auxerre. To proto, že byla objevena ve skladu v muzeu v Auxerre začátkem 20. století. Pravděpodobně byla vyrobena na Krétě, soudě podle vápence, ze kterého je vytesána a také podle podobnosti s jinými pohřebními soškami, které se na Krétě našly. Proto máme za to, že mohla být v nekropoli, a vypadá také trochu egyptsky. V té době byli totiž Řekové teprve na začátku své vlastní umělecké tradice, a měli velmi daleko k naturalismu 4. a 5. století. Egypt byl tehdy důležitým zdrojem inspirace. Můžeme také sledovat vliv starověkého nuristánského sochařství v geometrickém vzoru, který vidíme na její sukni, a také v geometrickém vzorování jejích vlasů. Soška vlastně vůbec není naturalistická. Vzorování najdeme i ve tvarech těla. Takže například předloktí nemá úplně věrnou podobu, podobně ruka nebyla inspirována živým modelem a potom vytesána. Spíš jde o téměř symbolické tvary, které mají reprezentovat ruku. Je to zajímavé, protože toto je návrat ke kamenosochařství v Řecku 7. století, a vidíme zde ty geometrické tvary, protáhnuté nohy i prsty. I vlasy má srovnané v těch podivuhodných čtverečcích, snad copáncích a samozřejmě, hlava a trup jsou naprosto disproporční vůči bokům, nohám, ale o to tady vůbec nejde. Ne. Toto je vyobrazení s velmi přísnou geometrickou strukturou. Zajímavé je, že paže jsou tak nějak odděleny od těla, na rozdíl od toho, co vidíme v egyptském umění, kde ruce s tělem bývají opravdu spojeny a v mezeře je kámen. Její nohy jsou však bloky vápence a nejsou oddělené vůbec. Zdá se, že se opravdu opírá o ten malého podstavce, na kterém stojí. Takže je velmi lákavé vykládat si ji s ohledem na plnou znalost toho, co se potom stalo v řeckém umění. Mám za to, že ten kámen, který byl odtesán, a uvolnil jí tak ruku. je vlastně první krok k tomu úžasnému sochařství, jež bude pro Řecko v následujících několika stoletích příznačné. Samozřejmě, autor této sochy o tom nevěděl. Myslím také, že je důležité mít na paměti, že i když si nejsme jistí okolnostmi kolem této konkrétní sochy, řada starověkých soch opravdu byla pohřebních. Přesně tak. Takže je důležité nezapomínat na náboženský kontext těchto sošek, i když si je prohlížíme v muzeu. Asi stojí za zmínku, že ty geometrické vzory, které vidíme vyryté do povrchu sošky byly dřív pravděpodobně natřené velmi jasnými barvami. (hraje klavír)